Jak je "snadné" pracovat s fenou v říji
S láskou vzpomínám na Tofinčino první hárání, kdy na ni nešlo absolutně poznat, že se hárá. Poslouchala na slovo tak, jako vždycky, ostatní psi ji více méně nijak více zajímaví než jindy nepřišli a krom občasného povzdechu doma, jak je život těžký, na ni nebylo nic znát. Tyto pohodové projevy ovšem odvál čas a v současné době si "svoje dny" užívá na plný knedlík - my její nadšení ovšem už tolik nesdílíme. :-)))
V noci - toho moc nenaspí. Často pochoduje po bytě a kouká do oken, jestli tam na ni, na krasavici meziplanetární, nečeká nějaký úplně nejlepší nápadník (ikdyby měl tři hlavy, jednu nohu, byl úplně bezzubý a měl by 20 cm v kohoutku, Tofinka by ho považovala za boží partii). :-)
Na procházce - občůrává vše jak starý prostatik, o olizování všeho možného ani nemluvě. Poslouchá stylem - nejdřív se pozorně rozhlédnu, či na mě nečeká nějaký pes za křovím a pokud ne, velmi vlahým stylem jdu teda k paničce s výrazem: "Co mě zase otravuješ." Doma si jen válí kýty ze strany na stranu a vzdychá vyloženě nahlas, aby upozornila, že ona, místo toho lelkování doma, již dáávno mohla mít svoje jistý.
A při pokusech o nějakou spolupráci při trénování na zkoušku, pokud jsou v dohledu psí samci, ji musím tak 15 min. dát čas, aby to stihla rozdýchat, to štěstí, že příležitost je na dohled, ale že z toho nic nebude. Je to velmi "efektivní" takový trénink.
I proto by si měli zájemci o štěně opravdu řáádně rozmyslet, k jakému pohlaví se přiklonit, fenky nejsou zase tak super bezproblémové, jak si skoro všichni myslí, i ony mají svoje mouchy (a to nejen mnou výše popsané libůstky) - a nedá se s tím velice nic moc udělat :-)
