Jak k nám Bonninka cestu našla

Bonninku jsem si přinesli jako malé štěňátko z dvorku ve vesnici Třanovice. Byla to neplánovaná akce s tím, že se půjdeme jenom "podívat" a následně se rozhodneme - klasická situace, kde už je předem jasné, že s velikou pravděpodobností to jenom u podívání se nezůstane. Bylo nám řečeno, že otec byl drsnosrstý jezevčík, matku měla dlouhosrstou jezevčici a Bonninka je černá s pálením po dědečkovi :-D No s takovou rodinnou anamnézou - neberte to! A tak byla Bonnie naše a jsme doma všcihni rádi, že jsme ji z té boudy, do které se před námi schovávala, vzali. Tímto popřela všechny dopasavad známe teorie, že štěně správně socializované by mělo k člověku přiběhnout, nebát se, popřípadě být aspoň zvědavé. Bonninka nebyla ani jedno, přesto dneska lidi miluje, může si ocas ukroutit, když někdo přijde na návštěvu. Je to nejveselejší, nejvděčnější, nejchytřejší, nejhravější a nejžravější bezpapírový jezevčík, který kdy v Těšíně po ulicích chodil- a proto ji všichni máme tak rádi! :-)